Povídky

Sorgan stál před branami Ärmellixu – nového královského sídla Mianthillie.
Jeho černé oči jasně svítily. Poplácal frkajícího Lathrila po krku a vzpoměl si na doby, kdy na tomto místě stál N´ardox a on s Lathrilem musel jezdit zabíjet. Tehdy žil jen pro něj.... a pro Terien.
Až později se jeho život změnil.
Vraník se na něj podíval svýma velkýma očima a jemně do něj drknul čumákem.
„No to víš že ano. Už brzy vyrazíme. Jen musíme na ty ženské počkat.“ šeptl koni do ucha.
Kůň potichu zařehtal, jako kdyby se smál.
To už ale přicházela Terien a vedla svého koně. Na sobě měla modé šaty, takže hezky ladila k Sorganovi, který měl prošívanou, modro-černou vestu a pod ní bílou košili.
Perfektně slazeni vyjely k Orrnerským horám.
Malá Vivien ještě stačila matce a otci zamávat, než ji služebnictvo vysadilo na malého bílého poníka. Jmenoval se Marseill, což v jazyce Bílých elfů znamenalo Roztomilý. Jeho sněhobílá srst se třpytila kapkami vody, které na poníka spadaly když podstupoval důkladnou koupel. Růžový čumáček měl vlhký a strkal jím do služebníka, který právě držel poníkovy otěže. Ty byly zdobeny malými brilianty a růžovými kamínky z velice vzácného kamene. Vedle něj postával asi o třicet čísel vyšší poník, než byl Marseill. Byl kaštanově hnědý a ladně kýval hlavou ze strany na stranu, přičemž se mu pohupovala hustá hříva. Jemně frkal a snažil se drcnout do služebníka držícího otěže. Práve přicházející Gerån k poníkovi přistoupil a jemně ho pohladil po krku.
„Tak jak se máš Bonille?“ šeptl mu do ouška.
Poník se na něj podíval veklýma, hnědýma očima, přestal strkal do sloužícího a zafrkal.

Gerån mu pohled opětoval a pohladil ho po čele. Poté ho láskyplně objal.
„Bratříčku, nechtěl by jsi už náhodou vyrazit?“ vyštěkla na něj Vivien.
„Ale jistě, Vivinko,“ zazubil se na ni.
„No tak pohni!“ vykřikla opět na bratra. Ten jen protočil panenkami a nasedl na poníka. Byl mnohem vyšší než jeho sestra, a to že seděl na mnohem vyšším poníkovy než jeho sestra, tomu nic moc nepřidávalo.
„Zajisté. Ačkoli, nevím, proč se kvůli této záležitosti tak rozčiluješ, Vivinko,“ pronesl chladně. Byl vychován pro takovéto situace – uměl komukoli, cokoli a jakkoli říci. A to i když to byla zpráva velice špatná.
„A to proč?“ otázala se zaujatě Vivien.
„Stejně tě předeženu, maličká!“ ušklíbl se.


Terien jela okolo velikého dubu. Stál zde přes osm tisíc let. Spousta elfů se již pokoušela ho skácet, ale dub jako by na toto místo neodmyslitelně patřil.
Sorgan jel kousek před ní. Dusot kopyt jeho koně byl výraznější než její klisničky Maeve.
Její ebenově černá hříva vlála a zaplétaly se do ní lístky z keříků a stromů, okolo kterých projížděly.
Lathril náhle zpomalil, což Sorgana lehce vyvedlo z míry.
Co se to děje?
Kde je tvá odvaha?
Co se ti stalo? Lathrile!
Lathril se začal vzpínat a zběsile řehtal. Maeve nezůstávala pozadu a málem Terien vyhodila ze sedla. Ta se ale pevně chytila pevného koňského krku a zůstala v sedle i nadále.
„Hou-Hou!“ uklidňoval Sorgan svého vraníka. Ten se však stále vzpíral a cukal udidlem.
Sorgan to cítil. Trhal otěžemi a nechtěl přestat. Náhle se vzepjal.
Z houští se vynořil běžící řvoucí gryf, ale když spatřil dvojici elfů zastavil se a pohlédl jim do tváří.