Povídky

 Konečně spolu (1 kapitola)

Terien vešla do málé, potemnělé místnůstky a rozhlédla se.
Děti už spaly, ale malá dcerka Vivien měla stále rozsvícenou svíčku, stojící na malém stolku vedle její postele, a na břiše jí ležela veliká kniha o gryfech.
Gryfové... to byla stvoření která Vivien naprosto milovala. Nemilovala je jen proto, že byly nádherní, silní a hlavně to byli jedni z tvorů Prvenství. Avšak jeden z důvodů byl také gryf Roliandr... Ten který zachránil její matku a pomohl se jí dostat z N´ardoxu.
Terien přisloupila k její postýlce, pohladila dcerku po blonďatých vlasech a věnovala jí polibek na čelo.Usmála se. Poté přistoupila k postýlce jejího staršího syna Geråna; byl zachumlaný v teplé dece a potichu chrápal. Terien ho lenhce políbila na čelo a dala mu zpět do postýlky jeho oblíbeného, plyšového medvídka, který mu zřejmě spadl když se ve spánku převalil. Potom ještě svoukla svíčku a odešla z místnosti. Hlavou se jí honilo mnoho myšlenek, ale pomyšlení na to, že její rozverní drobečci už spí, a ona má se Sorganem celý volný večer jí dodávalo ohromný pocit radosti.
Měla chuť si poskočit, ale z myšlenek ji vytrhlo skřípání velkých ebenových dveří, když je zavírala.
Elfka se lekla, zda-li nevzbudila své malé dětičky. Záhy ale zjistila, že děti byly po dlouhém večeru tak unavené, že sebou ani nehnuly a nadále tvrdě spaly.
Terien vyšla tmavou chodbou, kde svítily jen čtyři pochodně. Poté se již oběvovaly točité schody.
Sešla po schodech dolů a vešla do světlého, osvíceného pokoje. Byla v něm dvě křesla, krb, koberce, stolek, v koutě menší herna pro Vivien a Geråna, jídelní stůl a dveře do kuchyně. Terien ale zamířila k dvoukříklým, ebenovým dveřím na konci místnosti. Byly docela nenápadné, protože skoro splívaly se stěnou, a navíc světlo ze svícnů nedoléhalo až na druhý konec pokoje, kde dveře byly. Terien je odevřela ...

V pokoji byl Sorgan a obvazoval si zraněnou paži.
„Ach, Sorgane! Chceš, abych Ti s tím pomohla?“ otázala se ho ustaraně Terien.
„Ne, nechci,“ usmál se „ale přinesla bys mi prosím trochu vody?“
„Ale samozřejmě! Jen chvíli vydrž.“ opětovala mu úsměv.
„Samozřejmě!“ řekl Sorgan a Terien rychle vyšla do kuchyně pro pohár vody a nejlépe i pro nějaké léčivé bobule, jako například Spelett – malá růžová kulička s velkými účinky.
Elfka vešla do kuchyně a zamířila k poličce se sklenicemi, šálky na čaj či různými poháry. Vyndala z ní sklenici a z džbánu položeného na dřevěném stole nalila do sklenice vodu.
Poté opět odešla do pokoje, kde Sorgan seděl na jejich veliké posteli s nebesy a stále si obvazoval zraněnou paži. Terien mu do rukou podala sklenici s vodou.
„Chceš ještě něco na bolení hlavy?“ zeptala se opět ustaraně Terien.
„Raději ano,“ usmál se na ni.
„Dobrá.“ řekla a znovu odešla do kuchyně, aby Sorganovi přinesla léčivé bobule Spelett.
Sice smrděly odporně, ale chutnaly jako borůvky s cukrem a šlehačkou. Navíc když si člověk, či elf dal alespoň dvě, ulevilo se mu od bolesti. Pokud si jich ale dal více než sedm, mohly jeho bolesti být ještě horší, než před tím momentem, kdy bobule spolknul.
Když neměl žádné bolesti hlavy a bobule chtěl jen tak ochutnat, žádné změny se nedostavily. Poze si náramně užil chuť těchto bobulí.

Terien se snažila léčivé bobule najít v krabičkách na koření. Neuspěla. Bobule nebyly k nalezení ani v pytlíčcích na ostatní bobule a jiné keřové plody. Poté Terien nahlédla do šuplíku s dětskými sladkostmi. Mezi nimi našla i malou křevěnou krabičku. Hned ji poznala. To právě v ní byly bobule Spelett.
Malá Vivien a její starší bratr Gerån nejspíš chtěly vědět, jestli bobule chutnají tak špatně, jak voní. Terien krabičku donesla Sorganovi a ten si raději dal hned tři bobulky.
Asi po pěti minutách, kdy se Terien koupala, k ní přišel Sorgan a něžně ji políbil na šíji a pohladil ji po dlouhých vlasech. Otočila se k němu. Paži měl již obvázanou a nevypadal tak utrápeně. Bylo na něm vidět, že již nabral sílu. Zato v jeho očích byla vidět vášeň.
Terien mu polibek opětovala a vpadla mu do náročí. Cítila, jak ji hladí po zádech a s jakou něhou, ale zároveň i vášní ji líbá. Stáli k sobě přitisknuti dlouho. Terien se ale najednou z jeho objetí vysoukla a vyjekla: „Sorgane! Zapoměla jsem nakrmit koně!“
Sorgan se musel rozesmát. Líbilo se mu, jak se Terien o vše tak pečlivě starala. Překvapovalo ho však, že si na takovéto starosti vzpomínala zrovna v tu chvíli, když si prokazovali vzájemnou lásku.
Terien si jeho úšklebku všimla a zeptala se ho, co mu tu příjde tak vtipné.
„Ty...,“ usmál se „ty Terien.....!“
Terien se také usmála „Nu dobrá, tak běž Lathrila, Maevel a ostatní koně ze stáje nakrmit a obstarat sám.“
„Haha, to si nemyslím, že by se stalo. Co kdyby tam raději šla Metti?“
„No to si zase nemyslím já....“ ušklíbla se.
„A já si zase myslím že když je to služebná, měla by sloužit!“
„Asi máš pravdu.“ povzdechla si až moc přehnaně. „Ale stejně, pojď už spát. Nebo bys chtěl dělat ještě cosi jiného, Sorgane?“ mrkla na něj.
„To záleží na tobě.....,“ políbil ji. „Má lásko!“

Druhého rána se Terien probudila pozdě.
Vstala z postele a obula si bačkory. V místnosti bylo chladno a tak Terien zatopila v krbu. Přešla k veliké skříni a vyndala si z ní bílé šaty; jejich světle zelené lemování bylo zdobeno třpitkami a celé byly prošívané stříbrnou nití. Ve džberu s vodou si omyla obličej a šaty si oblékla. Mimo to si ještě a obula boty a odešla do vedlejšího pokoje.
V krbu praskal oheň a z odevřeného okna vál čerstvý vítr. Květiny na stole voněly a z okna voněl horský vzduch. Terien po chvíli ucítila i něco jiného. Čerstvě upečený chléb a koláče.
Došla ke schodům a vystoupala po nich nahoru. V horním patře se nacházela většina pokojů.
V úplně spodní části budovy byl pouze obývací pokoj pro Terien a Sorgana, jejich malá kuchyně a lonžice.V horním patře byla většina pokojů. Ve druhém patře byly jen pokoje pro služebnictvo a hlavní kuchyně. Západní křídlo se od toho východního lišilo. V západním křídle nebyly pokoje na spaní a různé společenské místnosti. Západní křídlo bylo využíváno hlavně pro věci týkající se vládnutí nad zemí.
Když Terien prošla již osvícenou chodbou, na chvíli ji oslepilo světlo z okna.
Došla na konec chodby a zahnula do leva. Poté šla asi padesát metrů rovně a tam odevřela velikánské, dvoukřídlé ebenové dveře. V místnosti byl obrovský jídelní stůl, krb, lenoška s několika malými, bělounkými polštářky a dřevěný stolek se sladkými nápoji pro děti. Ze stropu visel skleněný lustr a na zdech imponovaly obrazy vládců Mianthillie.
Jen jediný chyběl.... Teriinin otec.
Kromě obrazů na zdech imponovala i veliká okna s načechranými záclonkami, jemiž prosvítalo ranní světlo do místnosti a ozařovalo vše kolem.
Sorgan seděl i s jejich dětmi u stolu a právě snídali.
„Dobré ráno, drahá“ pozdravil Terien Sorgan a políbil ji na tvář.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho, usmála se a opětovala mu něžný polibek „jak jsi se vyspal?“
„Dobře. Ty jsi jistě spala také dobře, viď?“ otázal se jí, mezitím co si Terien přisedala k nim.
„Ach, ano. Spala jsem opravdu dobře. A asi i hodně dlouho, že?“
„To ano....“ neubránil se malému úšklebku.
Než se s ním Terien stačila rozpovídat, přiběhla k ní Vivien z opačné strany stolu.
„Maminko, že bys mi ukázala, jak mám nakreslit gryfovi trup těla?“ křičela už po cestě.
„Ale jistě, miláčku!“ odpověděla sladce Terien a pohladila dcerku po vlasech.
„Jo a mami! Víš co říkal Gerån? Že prý bych to nenakreslila, ani kdyby si mě to učila bůh ví jak dlouho!“ zažalovala ještě Vivien.
„Opravdu? Ale neboj se. Já tě to naučím, dobrá?“ snažila se Terien dcerušku uklidnit.
„Dobrá.“ vykřikla radostně Vivien. Bylo jí teprve pět let a tak se krásně smála. Koukalo jí pár zoubků, ale zbylé již dorůstaly.
Když ale procházela zpět k své židli kolem Geråna, lehce do něj svýma malýma ručkama strčila.
Ten jí opětoval zlostný pohled a urputně přemýšlel jak jí to oplatit.
Terien se zasmála a vzpoměla si na dětské hrátky s bratrem. Jak tehdy byla šťastná. Poté ji ale štěstí opustilo. Nyní se k ní ale vrátilo a ona se cítila skvěle! Měla manžela, muže kterého milovala, dvě rozverné, ale přesto nádhérné a hodné děti a co hlavně: v její zemi byl konečně mír a klid.

Terien vzala do ruky tradiční elfský koláč zvaný Cäkel. Byla na něm marmeláda z oranžových bobulí a uprostřed byla velice zvláštní náplň z plodů keře L´omnia.
Koláč byl težký na přípravu a opravdu dlouho se pekl, ale jeho chuti se mohla vyrovnat pouze některá, opravdu vyhlášená jídla.
Terien se do koláče zakousla. Moc jí chutnal. Jeho sladká chuť pohlcovala její chuťové pohárky a ještě sladší marmeláda uprostřed se rozplývala na jazyku jako kousek té nejlepší čokolády.
Poté pohlédla na snídající děti. Gerån se cpal Cäkelem a Vivien mu rozhodně nezůstávala pozadu. Kousků koláče snědla sice jen o něco méně než on, ale zato vypila mnohem více sladkého mléka od skotiafy, která se i se stádem pásla nedaleko od budovy – na panských lukách.
Vivien vyžadovala mléko pouze od skotiaf. Říkala, že gryf dovedl její maminku do Lutwetlimu, kde se právě skotiafy pásly.

Po rušné a hovorné snídani se celá rodina přesunovala do obývacího pokoje pro Vivien a Geråna. Každý měl sice svůj vlastní pokoj, ale hlavně měly svou velikou hernu. Gerån také musel chodit do učebny a studovat. Byl o dva roky starší než 5ti letá Vivien a tak už musel plnit školní docházku.

V dětském obývacím pokoji bylo mimo ostatní i veliké okno skoro přes půl pokoje.
Terien děti převlékla, zatímco Sorgan šel připravit koně.
Malé Vivien se sice nikam nechtělo, ale při představě že možná pojedou okolo hor, a ona uvidí nějakého gryfa se jí na rtech objevil zasněný úsměv. Třeba to dokonce bude Roliandr a vezme si ji na svůj hřbet....
Zatímco Vivien snila o gryfech, Terien ji převlékla a služebná nachystala Gerånovi ošacení.
„Moc ti to sluší,“ pochválila jeho vzhed Vivien.
„Děkuji, Vivien. Ta nová vesta s elfskými nápisy je nádherná. Děkuji i tobě,“ pronesl vznešeně Gerån a při slově tobě se významně otočil na Terien.
„Ach, není zač!“ vyhrkly Terien i její dcerka najednou. Usmály se.
Poté již musely vyrazit na cestu ke stájím.